ROZUM A ŠTĚSTÍ - 1.kapitola - Ve spárech Ďáblových

9. srpna 2016 v 16:09 | Botty |  Bottiny bláboly
Ahoj náhodný dave,
jsem Nettyina starší sestra. Svůj věk Vám neprozradím, protože na tom vcelku nezáleží, jsem starší jen o trochu. Možná bych se ale měla nějak představit. Takže mám ráda jídlo, tanec, křečky a zvířata obecně a psaní. Nemám ráda lidi, kteří Vám otravují život, komunisty, fašisty a především nacisty, protože ti lidem otravují život hodně. Jsem tak trochu blázen, a proto Vám neprozradím ani svoje jméno, abyste mě náhodou neudali léčebnému ústavu :D - na tomhle blogu mě najdete pod přezdívkou Botty.
A nyní k mému psaní. Psát jsem začala asi před více jak rokem, takže je to zatím nic moc :D. Píšu o věcech, které mě štvou a které bych chtěla změnit, tudíž se v mých příbězích vyskytuje spousta nereálných věcí. První blábol (tak tomu říkám ;) ), který jsem napsala, se jmenuje ROZUM A ŠTĚSTÍ (stejně jako jedna z Erbenových či Werichových pohádek, ale děj to má docela jiný). 1. kapitola je docela nuda a začátek zní trochu úchylně, což jsem si při psaní neuvědomila :D, ale nějak se začít musí (nesuďte mě, byla jsem podstatně mladší a nevyzrálejší než nyní)... A nyní už příběh (fakt to není moc hloubka :DDD).

Ve spárech Ďáblových

"Každý vidí jen to, co vidět chce..." tohle prý vždycky říkala má matka, avšak já tuhle frázi znám jen z vyprávění mého pána (tedy Ďábla), který mi to vždy říkával s posměchem, a pak vždy ještě dodal, že jsem stejná jako ona a taky jako ona skončím. Jen nevím, jak to vždycky myslí. Ach jo. tohle teď dělávám často, jen tak sedím, zírám do zdi a čekám na další jeho pokyny - tomu říkám život! On to vlastně ani život není, protože kdyby byl, byla bych už nejspíš pět set let po smrti, ale já jsem prý výjimečná...
"Tak slečna si dává pohov? A umyla jsi již nádobí, vytřela podlahy, uvařila, vyprala," a ještě něco dalšího, ale ve chvílích, kdy se mluví o "domácích" (v uvozovkách, protože tady to za svůj domov vážně nepovažuji) pracích, to prostě vypnu.
"Ano, pane," odpovím nakonec, vůbec nevím na co, ale raději bych mu řekla: "Proč, proč vlastně??? To je tolik potřeba, aby v pekle bylo čisto? Je to přeci PEKLO!!!"
"No nevím, nevím... přeci nechceš být zase potrestána. Jako včera," on na to kousavě.
"Ne, pane," odpovídám poslušně, ale vlastně jsem chtěla spíš říct: "To mě jako zase zavřeš do komory? Tak prosím, klidně! Alespoň budu moci přemýšlet, o čem já chci!" Když o tom tak uvažuji, radši bych se do té komory zavřela sama dobrovolně a spolkla klíč, abych mohla přemýšlet o sobě, svých předcích a své výjiměčnosti. Vlastně to někdy dělám, něco provedu, Ďábel mě pak "za trest" zavře do komory a já sním a přemýšlím a je to v podstatě nejlepší část mého dne, ale potřetí v řadě něco provést je přeci jen trochu nápadné.
"Tak posloucháš mě nebo co?" oboří se na mne najednou strohý hlas.
"Ano, pane," můj hlas poslušné služebničky mě štve ale stokrát víc.
"Vážně? To si nemyslím. Už pět minut tu na tebe mluvím a ty absolutně nedáváš pozor! Ale když říkáš, že posloucháš... Tak mi tedy řekni, co jsem říkal, že máš udělat?"
"Nevím, pane," sklopím zrak, ale jen proto, aby neviděl můj úsměv. (Komora! Komora!)
"Tak ty nevíš... nepoučitelná jako tvá matka... a stejně zasněná a hloupá," při posledním slově už mi téměř dýchal do tváře. "Nu což, když si nedáš říct, do komory s tebou!!! Strážci!" Aniž by nechal svá slova doznít, chopili se mě Ďáblovi strážci, poskoci, kteří udělají na slovo přesně, co Ďábel žádá, neskutečné loutky!
"Já sama!" zakřičím možná až příliš příkře, ale funguje to, mylordovi strážci mě okamžitě pustí, já sama vlezu do temné komory a oni za mnou s kroucením hlavy zamknou dveře.
Jistě, nikdo mě tu nechápe! Ale v tu chvíli mne to již nezajímá, sednu si do kouta, zavřu oči a rázem jsem ve svém světě... SNÍM! Přemýšlím o svém zvláštním daru a prokletí. Vlastně toho nevím mnoho, jen to, že jsem po své matce zdědila zvláštní moc. Totiž, když bylo mé matce patnáct (jako nyní mně), její věk se zastavil a přestala stárnout. V tomtu stavu zůstala po staletí, ale aby zjistila, co se to vlastně stalo, musela uzavřít smlouvu s Ďáblem. Nevím přesně, co v té smluvě stálo, ale vyplývalo z ní, že když jí Ďábel "pomůže" opět zestárnout, musí mu obětovat své prvorozené dítě (tedy mě). Má matka byla zoufalá, a tak tehdy smlouvu podepsala a Ďábel jí pomohl z trápení a zařídil, aby se potkala s někým, s kým by ono dítě mohla mít, to však netušila, že na něj svou moc přenese, aby mohla ona žít normální život. Z prvních vteřin svého života si pamatuji jen křik mé matky a Ďáblův hlas, který říkal, že už je tady a že si jde pro mě, pro svou odměnu. To je asi všechno, co si ze světa jako takového pamatuji, vyrůstala jsem zde v pekle a od svých patnáctých narozenin, což bylo někdy v roce 1515, jsem přestala stárnout jako má matka a již asi pět set let se trápím tady v pekle.
Náhle se v mých myšlenkách vyrojila jiná otázka: Kdo vlastně jsem? Narodila jsem se v roce 1500, nyní je rok 2015, ale ani vlastně nevím, jak vypadá. Jak směšné! A ještě směšnější je na tom to, že nevím, jak svět vypadal ani tehdy, když jsem se narodila, neznám své rodiče a vlastně... Najednou se mi po tvářích kutálí slzy... Vlastně ani nemám... jméno! Počkat! Možná by se tu jedno přeci jen našlo - a to Štěstí.
Z mých myšlenek mě ale vytrhne strážce, který hlídal dveře ( i když ani nemusel, stejně nemám kam utéct) a nyní se nade mnou sklání.
"Ale copak? Spinkáme? Ty jsi zase brečela? No vstávej, pán tě chce vidět!" ještě jsem moc nevnímala, ale najednou mě popadl za paži a to mne docela probralo.
Strážce mě dotáhl až k Ďáblu, trochu jsem odporovala, protože nemám chuť se s ním bavit, ale také jsem věděla, že to nemá smysl.
"Děkuji, nech nás prosím se slečnou o samotě," pronesl Ďábel slavnostně, strážce se jen uklonil a odešel.
"Doufám, že máš pro dnešek dost," mluvil plynule dále, teď už jen ke mně.
"Ano, pane." (Bože, to neumím říct nic jiného?!)
"No, no, no," zvedl káravě prst, "jen se nedělej, já vím, že se necháváš zavírat do komory schválně."
"To nesmím mít sny?" (Konečně!)
"Sny?"
"No nesmím?" (Hups, to už bylo možná příliš rázné.)
"A o čempak sníš?" (Uf, zřejmě si toho nevšiml!)
Najednou se však nezmůžu na víc než upjaté mlčení.
"Tak o čem?"
"O světě tam venku, jak to tam vypadá a tak..."
"Ale ty přeci nevíš, jak okolní svět vypadá, ne?"
"Jak bych mohla, vždyť jsem tam nikdy nebyla," do očí se mi nahrnou slzy. (No skvěle, teď se ještě rozbrečím!)
"Věř mi, není o co stát, dítě, dnešní svět je tmavý a ponurý."
"Asi mu něco chybí."
"To teď nebudeme rozebírat, děvče."
"Chybí mu něco?" zase ostrý hlas, sakra! Proč jen mám pocit, že to najednou strašně musím vědět?
"Řekl jsem, že to nebudeme rozebírat!" taky má ostrý hlas (tedy více než obvykle), asi si toho tentokrát všimnul...
"Ale já to chci rozebírat!!!" (Kde se to ve mně jen vzalo?!)
"Ty nemáš, co mi říkat, co..."
"Co chci rozebírat nebo ne?" (Teda, Bůh mé přání vyslyšel! Haleluja!)
"Jak se opovažuješ? Dobrá tedy, ty chceš vědět, jaký je svět "tam venku", jak říkáš? Tak dobrá, zahrajeme si takovou hru. Já tě teď pošlu na zem, a když do měsíce zjistíš, co podle tebe světu chybí a jak to napravit, což se nestane, jsi volná, když ne, jsi navždy mým vězněm. Platí?"
"A není v tom háček? Vážně budu volná, když to zjistím?"
"Jistě, ale jak říkám, tvé šance jsou velmi malé."
"Tak tedy platí," tak fajn, je sice blbost vsadit vše na jednu kartu, ale musím to zkusit, protože když ne, budu stejně navždy vězeň, takhle mám aspoň ještě tu šanci...
Najednou se mi ale začalo propadat peklo pod nohama a poslední, co jsem zaslechla bylo:
"A mimochodem, hezké patnácté narozeniny! Už asi tak po pětisté!"
Narozeniny? Já mám dnes narozeniny? Co je vlastně za den? Na hledání svých odpovědí jsem však neměla čas, protože jsem se objevila na neznámém místě plném nějakých krabic (Ďábel říkal, že se jim říká domy, ale těžko říct) a jsou tu také nějací lidé. Dobře, musím se snažit zapadnout. Lidé chodí tam a zpět, ale nikdo si mě nevšímá, takže se mi to nejspíš daří! Vidím, jak na rohu stojí nějaký pán. Možná bych se mohla zeptat, kde vlastě jsem.
Přijdu až k němu a povídám:
"Dobrý den, nevíte náhodou, jak se to tu jmenuje?"
Odpověď žádná.
"Nevíte náhodou, kde právě jsme?" ptám se znovu trochu hlasitěji, v domění, že pán je nahluchlý, opět se však odpovědi nedočkám.
"To je zvláštní," říkám si pro sebe a ptám se, ba dokonce křičím ještě na pár lidí okolo. Nic. Najednou si všímám, že všichni jsou skleslí a ponuří. Chvíli ještě tak křičím, a najednou se na mě oboří nějaký stařík:
"Co tady tak křičíš, děvenko?"
"Vy... Vy mě slyšíte?"
"Já slyším i vidím všechno, dokonce i věci, které neexistují!"
"Hm... Jste jiný než ostatní lidé."
"Ano i ne, snažím se jen věřit ve věci, na které už ostatní dávno zapomněli..."
"A na které, smím-li se zeptat?"
"Rozum a Štěstí, děvenko, Rozum a Štěstí..."

To už však utíkám dál ulicí s rudými tvářemi. No jistě! Samozřejmě v tom byl háček! Dokonce rovnou dva! Já a jakýsi Rozum! Najednou však ve spěchu a zmatku narazím do nějaké dívky... "Co děláš?" oboří se na mě.

Takže to by bylo ode mě pro dnešek všechno, můžete psát do komentářů své názory, moc kladných stejně neočekávám :D a také, jestli Vás zajímá pokračování ;). Netty se omlouvám, kdybych jí tímto snížila návštěvnost.
Zatím nazdárek :)
Botty
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
I am fan of: